Výstava fotografií - Ivana Mrózková

Prostory bystřické Galerie Šíp se tentokrát zaplnily tvorbou místní fotografky Ivany Mrózkové. Na vernisáži 11. 1. 2011 se sešlo opět velké množství návštěvníků, mezi kterými nechyběli představitelé místní samosprávy a další významní hosté.

Fotografie jako výtvarné medium se začala prosazovat teprve nedávno a dá se říci, že si velmi rychle vybudovala své postavení a v současné době je rovnocenným partnerem ostatních výtvarných oborů. To se projevuje i ve vyrovnávání cen v současné době prodávaných fotografií s cenami maleb nebo grafik a některé fotografie se prodávají za opravdu horentní sumy. Je však nutno říci, že se toto týká jen fotografií opravdu dobrých, většinou od renomovaných fotografů, kteří již projevili ve své tvorbě kontinuitu a vyzrálost. Ačkoliv spouště fotoaparátů cvakají po celém světě nepředstavitelně často, dobrých fotografií je málo. V čem vězí tento nepoměr? Především v umění dívat se na svět kolem sebe. Mnoho lidí přejde po louce a vůbec nevidí to, co je tam zajímavostí a krásy, kolik odstínů zelených barev (nemluvě o barvách květů), kolik nádherných třpytů a světel a tvarů. Nanejvýš si začnou stěžovat na to, že je tráva šimrá a že musí jít pěšky. A právě umění dívat se odlišuje dobrého fotografa od ostatních.

Toto umění ovládá i autorka fotografií Ivana Mrózková. Jenže její prostor pro tvorbu není louka, ale člověk. Prostor mnohem složitější a komplikovanější, ale také o to zajímavější. Pohybovat se v tomto prostoru znamená nejen dbát na zásady kompozice, barevnosti, světla atd., ale také proniknout do nitra člověka v jeho nekonečné složitosti. Ivana Mrozková to umí. Umí vystihnout okamžiky, ve kterých se člověk tváří přirozeně, kdy harmonizuje s prostředím ve kterém žije a který spoluutváří jeho fyziognomii. Umí i poukázat na jeho duchovní a citový rozměr. Zůstal mi v paměti portrét starého muže, který má za sebou jistě těžký život, což je vyryto ve vráskách jeho tváře. Také je ale patrné, jak se dovede s osudem poprat a vnímavý divák jistě postřehne pokoru, s jakou snáší všechny těžkosti. Také portrét muslimské zahalené ženy se mi jeví zajímavým. Je v něm pohoda a spokojenost, tak si protiřečící s všeobecně přijímanou masáži sdělovacích prostředků o útisku žen v muslimském prostředí.

Samostatnou kapitolou je na výstavě fotografie reportážní a dokumentární, kde autorka představuje fotografie ze svých cest v exotických krajinách. Tento okruh fotografií patří k tomu nejlepšímu, co můžeme na výstavě shlédnout. Zde prokazuje postřeh a cit pro zachycení typického prostředí a lidí, a to čistě, jednoduše, bez zbytečného balastu. Ivaně Mrozkové není cizí ani experimentování v oblast modelingu a stylizované výtvarné fotografie. Krásu dívčího portrétu a aktu předvádí na svých fotografiích s citem pro kompozici, pohyb a světlo. Vyznívají jako smyslné, něžné obrazy mládí bez příchutí hrubosti a vulgarity. Přitom nesklouzávají do podbízivé sladkosti a kýčovitosti. Všechny fotografie mají vysokou technickou kvalitu. Je až s podivem, jak se autorka v poměrně krátké době dovedla s tímto, pro mnohé fotografy obtížným úskalím, vyrovnat.

Jan Bocek