Výstava grafik a obrazů - Vladimír Komárek

Z iniciativy Klubu přátel výtvarného umění Třinec o.s. proběhla dne 4.5. 2011 v galerii Trisia vernisáž výstavy obrazů a grafik jednoho z nejpozoruhodnějších českých umělců Vladimíra Komárka. Dovolím si podotknout, že tato výstava patří k tomu nejlepšímu, co se v posledních létech v Třinci vystavovalo. Výstava se uskutečnila díky ochotě frýdlantského kunsthistorika PhDr. Karla Bogara, který vystavené originály zapůjčil ze své sbírky.

Vladimír Komárek nás uvádí do světa jen těžko slovy vyjádřitelných pocitů básnivé oslavy na první dojem prostých a jednoduchých okamžiků prchlivého vzplanutí něhy a radosti, které však jsou asi tou největší odměnou našeho pozemského putování. Jsou nedílnou součástí naší niterné radosti a poznání. Vnímáme je při pohledu na obraz židle, dopisu, čepice a mnoha dalších prostých, zdánlivě nezajímavých věcí a artefaktů, které však Komárek ozvláštňuje svým nenapodobitelným rukopisem a přesouvá do zcela jiné dimenze, do filozofických úvah o životě a věcech, které nás životem provázejí, které s námi sdílejí smutky i radosti, smích i slzy. Už to nejsou stůl, zábradlí, skříň, šaty, ale svědkové našeho životního údělu. Tyto předměty se prostřednictvím autora převtělují v symboly a je v nich vkomponována osobnost jejich tvůrce, člověka bytostně lidského a sympatického, možná takového, jakými bychom také chtěli být. Napadá mě alternativa „ …člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hřišníka však nechá lopotit se…“ (Kazatel-2) .

Komárkova záliba v neidentifikovatelných ptácích je další záhadou jeho tvorby. Stojí, létají, dívají se na nás, snad jsou právě oni představiteli okamžiku. Schopnost létat jim dává možnost být zde a za chvilku jinde, to oni jsou vyjádřením prchlivosti okamžiku, příchodu i odchodu, vzniku i zániku. Snad nejvíc nás zaujmou Komárkovi andělé, často ve spojení s ptáky, jako by zase symbolizovali jen okamžik svého zjevení. Jsou důstojní, vzbuzující úctu, na druhé straně hluboce lidští a ve své vznešenosti něžní a schopni kdykoliv pomoci. Zároveň jsou „sub specie eternitatis“ našimi průvodci do světa mystiky a nadějí.

Komárkova kresba i barva je vždy až krajně úsporná. V barvě převažují odstíny šedi jemně pomalované růžovými a nazelenalými pastelovými barvami. Kresba je jedinečná, osobitá a nenapodobitelná. Úspornost a jednoduchost se mnohdy projevuje absencí detailů, například některým postavám chybí nos nebo ústa, přesto nepozbývají silný výraz a divák ani nepostřehne, že chybí. Linka je jemná, měkká. Z technik je nejvíc na výstavě zastoupena suchá jehla, grafická metoda spočívající v rytí línií a šraf do kovového podkladu a následného tisku z hloubky, dále dřevoryt, u kterého kov nahradí leštěné hruškové dřevo a litografie, při které se kreslí na litografický kámen a pak otiskuje. V menší míře je zastoupena olejomalba.

Komárek nikdy nepodlehl lákání módnímu kultu antimalby, destrukce a provokace. Vždy šel svou cestou a tvořil to, co sám prožil a procítil. Nikdy nebyl epigonem a nikoho nenapodoboval. Sám ve své knize Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu prohlašuje: „Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné a srozumitelné. Chci malovat kousek krásy v současném kultu ošklivosti. Krásy, za kterou se většina umělců dneška stydí. Nechci malovat střeva současného krvelačného světa. Maluji pro bezbranné lidi s citlivou duší“.

Jan Bocek