Výstava obrazů - Lukáš Adamík

Sérii výstav v bystřické galerii Šíp doplnil student výtvarné výchovy Ostravské univerzity Lukáš Adamík. V souladu s tím, co je uvedeno ve stanovách Klubu přátel výtvarného umění – pomáhat mladým a začínajícím tvůrcům – uvedl klub do galerie mládí. A jak se ukázalo, bylo to uvedení úspěšné. Prosadila se zde odvaha, invence a tvůrčí hledání, tak typické projevy mladých tvůrců. Ačkoliv tvůrčí proces u Lukáše ještě není pevně zakotven, objevují se už náznaky osobitosti a cesty budoucího vývoje. Především proto, že ačkoliv je autor mladý, disponuje značně vyspělou technikou malby a ovládá mnoho řemeslných fines, které mu dovolují ztvárnit i velice náročnou a obtížnou tématiku.

Na výstavě můžeme shlédnout několik tématických celků a technik, včetně trojrozměrných prací. Hned na začátku nás upoutá cyklus velkých obrazů čerpající z Dantovy Božské komedie. Toto téma autor přetransformoval do velice zajímavé moderní podoby, vytvářející jakýsi snově emocionální prostor. Tento cyklus patří k tomu nejlepšímu, co můžeme na výstavě spatřit, také díky svěží a lehkou rukou kladené barvě.

Druhý cyklus patří zamýšlení nad lidským údělem smrti. Kupodivu toto téma je právě u mladých lidí velmi oblíbené, ať už ve výtvarné podobě, nebo v poezii. Zde Lukáš Adamík nachází oporu u surrealistů a využívá jejich výtvarných prostředků, aby nás zavedl do oblasti snů, představ a fantazijních prostorů a krajin. Je třeba ocenit, že se zde neprojevuje surovou, naturalistickou formou, což velmi často právě u tohoto tématu pozorujeme, ale jeho obrazy inklinují do poetického, jemného pojetí.

Je zajímavé, že autor oba malířské celky zpracoval rozdílným rukopisem. Dantova témata jsou malována děleným, tvořeným nánosy řídkých lazur, doplněných hustější pastou, téma smrti je zpracováno rukopisem splývavým. Obrazy ohromují svými rozměry. Troufnout si na tak veliké formáty vyžaduje vynikající kompozici a techniku.

Dalším celkem jsou grafiky, převážně monotypy. Ty jsou inspirovány náboženskou tématikou a projevují se kultivovanou, jednoduchou formou, kompozičně i tonálně vyváženou. Zde už se autor zcela zřekl reality a dané téma zpracoval v abstraktní podobě, což jistě tak složitému tématu prospívá.

Posledním cyklem jsou práce trojrozměrné. V nich je patrné snad největší hledání , protože nám představují různé materiály a techniky, od dřeva přes kov, hlínu, sádru až po pomíjející ledovou kostku. Škoda, že mnohé plastiky můžeme shlédnout jen na fotografiích, ale na jejich instalaci ještě není galerie připravena.

Výstava mladého autora je vždy krok do neznáma. U Lukáše Adamika je to krok úspěšný. Prokazuje nesporný talent a dává předpoklad, že v Třinci vyroste významný výtvarník.

Jan Bocek